Nářečí

 

Pokud máme definovat dialekty na hanáckém Slovácku, musíme přijmout fakt, že region je velmi rozsáhlý a jazykově též značně roztříštěný.

Sestává se ze dvou částí a to části jižní a části severní, v části severní je převažujícím dialektem nářečí hanácké a v části jižní nářečí dolské. Obojí však neplatí univerzálně, neboť nářečí dolské se vyskytuje i v části severní a nářečí hanácké v části jižní. Na hranici prolínání obou částí je jazyková různorodost značná. Odchylky od dialektů jsou takové, že téměř každá obec má vlastní dialekt, který se kloní tu na tu nebo na onu stranu. V některých obcích se tedy mluví nářečím dolským s jasnými prvky nářečí hanáckého a zase v jiných vesnicích je tomu naopak. Dá se říct, že v minulosti se dalo poznat podle toho jak kdo mluví, odkud je. V dnešní době se bohužel tato jazyková pestrost stírá a ve značné míře proniká do vyjadřování tzv. moravská obecná čeština. Velký vliv na výrazivo má také vysílání celoplošných televizních stanic a zejména komerčních televizí. Nicméně stále se běžně v regionu hovoří dialektem nebo alespoň jeho zbytky. Tj. mluvčí používají alespoň „o“ nebo „u“ tj. místo „ou“ tedy namí sto „dlouho“ říkají „dlúho“ nebo „dlóho“.

Abychom měli možnost srovnání doplňujeme zde studii Josefa Klvani, která ukazuje stav ve druhé polovině 19. století.

Studie bohužel nepostihuje všechny obce hanáckého Slovácka a do regionu řadí i obce, které podle dnešního členění patří do jiných regionů, nicméně dává alespoň přibližný obraz dialektologických rozdílů. Popsaná situace panovala prakticky až donedávna a leckde panuje dodnes

Mluvnické odlišnosti nářečí hanáckých Slováků

Kraj "polohanácký" panuje ve farních osadách Vracově, Skoronicích (přifařených do Milotic), Vlkoši, Ježově, Bohuslavicích, Kostelci, Kyjově, Želeticích (vyjmouc Dražůvky), v Násedlovicích (přifařených do Žarošic), v Krumvíři, Brumovicích, Němčičkách, Štarovičkách, Rakvicích, Bilovicích, Pavlovicích, Bořeticích, Kobylí, Čejkovicích, Šardicích.

Nářečí této krajiny, jak kde buď se slovenským buď s hanáckým sousedí, více méně se pozměňuje.

1. V Ježově, v Kostelci, Skoronicích, Bohuslavicích a v Bukovanech vládne ještě tvrdé a měkké l (ł a l), jenom ve slovech slza a žlutý jest l měkké (proti slovům słza, žłtý). V Želeticích, v Čejkovicích a na Vrbici jest české střední l. Sousedé smějí se jim "že dělají z lampy łampu a z pachołka pacholka". Jinde převládá slovenské měkké l, kteréž jmenovitě ve Vracově velmi "mazlivě" zní: volala. -- Středním a měkkým l porušuje se tu všude deklinace: do truhle, do škole, byl hoden chvále, ve stodoli, v popeli, viděl anděle (= anděly).

2. Spřežka aj všude se přehlasuje v ej, toto pak přehlasované i původní ej trvá buď nezměněno: zavolej, zazpívej, nezavazej, nejlepší, grejcar, tej našej bílej husi (tak ve většině osad nahoře vytčených), buď se j odsouvá: zavolé, zazpívé, nezavazé, nélepší, grécar, té našé bílé husi (v Nenkovicích, Želeticích, Veteřově a v Násedlovicích), buď se ej mění na ý (í): zavolý, zazpívý, nezavazý, nýlepší, grýcar, tý naší bílý husi (v Ježově a v Kostelci). V novější době i tu, jmenovitě v Kostelci samém, ej nabývá vrchu.

3. V imperativě otevřených kmenů I. třídy j se odsouvá: napi se, nebite, umy, zakryte.

4. ý buď trvá nezměněno: dobrý člověk, rynský, bývajú (ve Vracově, Kyjově, Ježově, Kostelci, Nenkovicích, Želeticích, Násedlovicích), buď mění se ý v ej v rodě mužském jmen přídavných: dobrej člověk, rynskej (ve většině ostatních osad), se kteréto spřežky ve Veteřově j se odsouvá: dobré člověk, rynské, buď přechází ý (částečně též í) mimo to v několika jiných slovech v ej. Tak v Pavlovicích a Němčičkách: strejc, strejček, bejk, bejček, rejč, nožejček, bejvajú. Ve Stražovicích na Želecku starší lidé posud nejen ý nýbrž i í rozšiřují v ej: rejví, přejkopa, hřejch atd. A tak bývalo snad za stara i v jiných osadách: neboť Pavlovjanům např. posavad se posmívají sousedé, že říkají: "Strejče, pučte nám rejče, půjdem házat přejkopy pod přejčníky", ač nyní již v Pavlovicích vyslovují: příkopa, příčníky (jméno pozemku).

5. ú a ů trvá všude ve své míře: za tú našú stodolú, růža. Ve Skoronicích ještě je slovo pauz a pauk, jinde všude púz (púza) a púk, v Pavlovicích púza a pabúk.

6. Měkké é a ie se úží v í: obilí, zelí, chlíb, mlíko, polívka, lík, klíšče, v lítě, žlíbek, líhat, vyhlídat, vyslíkat. Šli tam tří, štyří (slov. třé, štyřé), šly tam tři, štyry.

7. Tvrdé é se úží v ý (í) -a) v podstatných: dýšč, rýž, krýv, míno, píro (v Pavlovicích méno, péro), drýv (gen. mn.) -b) ve tvarech zdrobňovacích: prstýnek, putýnka, dýnko, křidýlka -c) ve dvou kmenech zavřených I. třídy: týct, píct -d) ve všech pádech skloňování složeného: dobrýho člověka, slepýmu žebrákovi, v novým kabátě, sladký mlíko, dobrý hrušky, kyselý jabka, "v horách je to ťatý, u kadlca dělaný, u kovářa kutý", nech všeckýho.

8. ě se mění v i ve tvarech: šil (vedle šel), podli, sednite, zavřite, pošlite, - i po hanácku v e v komparativě šerší (na západ od Kyjova).

9. a se přehlasuje -a) ve slovech: jetelina, jetel (slov. jatel = datel), -b) ve slovesných koncovkách III. třídy: klečet, křičet atd. -c) v iterativech V. třídy a trvá většinou nepřehlasováno: utrácat, házat, zabíjat, nabízat, púščat, zacházat, snášat; v některých osadách (v Pavlovicích, v Kobylí) drží se původní a jen po j: zabíjat, stavjat, popíjat, sice přechází v e: utrácet, rážet -d) nepřehlasuje se kmenové a sloves přát a zapřahnút. Ú v dativě a lokale podstatných jmen vzoru zelí většinou trvá posud nepřehlasováno: v Kobylú, v bořú, v hoferstvú. Ve 3. osobě mn. č. sloves páté třídy je ú většinou přehlasováno v í: mají, volají; ve Skoronicích: majú, uklúzajú.

10. Dlouží se i v nom. mn. přídavného všecek: všecí; v nom. mn. jmen podstatných dlouží se i na Želecku: vojácí, hadí, holubí, vtácí, formaní - o číslovky osmý dlouží se v ú, e číslovky šestý, sedmý v í: šístý, sídmý, úsmý (ve Vracově šéstý, sédmý, úsmý). - Slov. k véčeru zní kvíčeru. Nedlouží se kmenové e v infinitivě kmenů zavřených I. třídy: nest, vezt, lezt, plest, kvest (na Želecku kvect, vect, plect, ukract); - ale: třást, pást. - Rovněž se nedlouží e ve skloňování náměstkovém: našeho, vašemu, mojeho, o tvojem. - Dlouhého r není: vrba, poprchá.

11. Hlásky se střídají: byď, byďte, zbyde; muset (slov. moset), lazit (vedle lozit), bařit - vařit (Ježov), vták - pták; klustý, klúct, klačit (v Čejkovicích tlustý, tlúct, tlačit), chcet (Pavlovice), žmíkat - mžíkat (Ježov); sedm, osm - vedle sedn, osn.

12. Hlásky se vsouvají a vysouvají: přehrazdit, mněl (= měl Čejkovice), paový peří, pšu.

13. Zvláštní jest této krajině přídech h, kterýž přijímají asi tato slova, ale ne v každé osadě všecka a tatáž: Hapolena, Hanča, herteple, hulica, hudit, húterý, húzký, hniť, hnízký. - V Němčičkách, Morkůvkách a Štarovičkách jest i přídech v: voko, vokno, voves.

14. Skloňování a časování jest celkem totéž jako v předešlé skupině třetí. Přípona lokalu mn. mužs. a stř. všude jest ách neb ech: o vtákách, na herteplách, na polách, po stromech, o telatech. - Vedle jeho v akk. vyskytuje se též tvar jej po předložkách a to pro rod mužs. neživ. a rod stř.: di pro něho (bratra), skovej se za něj (strom), di pro něj (pivo). Číslovka dvá, dva, dvě má všude dvúch (gen. lok.), dvúm, dvúma, jenom v Čejkovicích dvoch, dvom, dvoma. Tam říká se též jako u sousedních Slováků pět, osm sto (jinde set). Štyři má na západ od Kyjova štyřech, štyřem, "štyřech je uhersky, to je tvrdá řeč".

V Pavlovicích, Bořeticích, Čejkovicích a ve Vracově akkusativ mn. mužs. živ. zastoupen jest genitivem: Má dvúch bratrů, štyřech synů, dobrých rodičů. To je pro muzikantů. Šel mezi ženáčů. Zavolal mlatců. Na všecky cesty postavili vartýřů. Tech malých učil.

Za néni (není) je v Kobylí a okolí tvar nejni.

V hranice tohoto nářečí spadá též město Bzenec a farnosť Koryčanská. Jedno l je zvláště v Bzenci měkké, "mazlivé". Kroj na Koryčansku, do nedávna "slovenský", nyní se již přeměštil. Nářečí rovná se celkem kyjovskému východnímu: dobrý člověk, dobrýho, dobrýmu, sladký mlíko, zavolej, tej našej bílej husi, nést, vézt, sednite, dýšč, krýv, šístý, sídmý, úsmý atd. Zvláštností jest zoužené é v í (y) náměstky přisvojovací a číslovky jeden: mojího, našího, jednyho, jednymu, a spojka esi (jinde esli).


Pokud hledáte význam nějakého slova v nářečí, může vám pomoci 
Slovník z Kobylí a jeho okolí

Autorem tohoto slovníku je Prof. Ing. Josef Coufal CSc. 

 

Pavel Košulič ©2005